E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Slovenský stát

Samostatný slovenský stát (oficiální název: Slovenská republika) existoval v letech 1939–1945, v podstatě na území dnešní Slovenské republiky, ale byl menší rozlohou (jižní a východní pohraniční oblasti Slovenska okupovalo Maďarsko,, naproti tomu byly ke Slovenské republice v roce 1939 připojeny části Oravy a Spíše, nyní přináležející k Polské republice).
Slovenský stát vznikl v důsledku snah slovenských politiků o větší politickou nezávislost na pražském centru v kombinaci se zahraničním tlakem na oslabení a rozbití Československa, zejména ze strany nacistického Německa.
Pod pohrůžkou Adolfa Hitlera, že území Slovenska bude rozděleno mezi Polsko a Maďarsko, vyhlásil 14. března 1939 Slovenský sněm jeho samostatnost, čímž vznikl slovenský stát jako politický a vojenský spojenec nacistického Německa.
Do čela první slovenské vlády se postavil katolický kněz a předseda Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĽS), Jozef Tiso, který byl dříve představitelem slovenské autonomie, avšak byl z této funkce ještě před vyhlášením slovenské samostatnosti pražskou vládou odvolán. Nyní se ocitl v čele nového státu a 26. října 1939 byl zvolen jeho prezidentem – tuto funkci zastával až do roku 1945. Předsedou první slovenské vlády byl jmenován Vojtech Tuka.
Nová slovenská vláda začala propouštět ze zaměstnání Čechy a vyháněla je z území Slovenska. Tisíce učitelů, úředníků a vojáků tak musely odejít do Německem okupovaného Protektorátu Čechy a Morava.
Slovenský stát byl oficiálně republikou s parlamentem rozhodující slovo a vedoucí úlohu v ní ale měla jediná politická strana (HSĽS); strany zastupující německou a maďarskou menšinu se převážně nacházely jen v roli pozorovatelů. Ostatní politické strany byly zakázány. Političtí protivníci byli pronásledováni, vězněni a jejich majetek byl konfiskován. Perzekvováni a postiženi konfiskacemi byli rovněž Židé, pro něž byly zřizovány tábory nuceny prací. V září 1941 slovenský parlament přijal podle vzoru nacistických Norimberských zákonů tzv. Židovský kodex, podle něhož byli ‚Židé zbaveni veškerých občanských práv a většiny majetku. V roce 1942 byl pak přijat zákon, na jehož základě byli Židé posíláni do nacistických koncentračních táborů.
Díky válečné výrobě prožívalo Slovensko krátkodobě průmyslový rozkvět. Z hlediska výroby potravin bylo převážně soběstačné a vzhledem ke své omezené účasti ve válečných akcích nemuselo zavádět přídělový systém na potraviny, jaký panoval v Německu a okupovaných zemích.
V hospodářské, politické a vojenské rovině bylo Slovensko pevně napojeno na německou říši a tato závislost se s postupem války stále prohlubovala. Při napadení Polska v září 1939 bojovala slovenská armáda jako jediný spojenec po boku německé armády.
V listopadu 1940 se Slovensko připojilo k Paktu tří, kterým bylo potvrzeno spojenectví fašistické Itálie, nacistického Německa a militaristického Japonska, jakož i dalších menších států. V důsledku tohoto spojenectví se pak Slovensko od června 1941 účastnilo i tažení proti Sovětskému svazu. Jako německý spojenec Slovensko postupně vyhlásilo válku všem protivníkům Německa včetně USA.
Vzhledem k tomu, že v čele státu stál katolický kněz Tiso a stát řídila katolická strana, mělo Slovensko velmi blízký vztah ke katolické církvi a Vatikánu. Stát se například snažil vrátit církvi majetek, o který přišla v rámci československé pozemkové reformy. Po vojenské porážce fašistické koalice zase katolická církev na konci války poskytovala azyl mnohým představitelům slovenského státu. V některých otázkách ovšem docházelo ke sporu, například církev a Vatikán kritizovaly slovenskou vládu za rasistické protižidovské zákony a deportace Židů.
Přestože většina Slováků byla s režimem spokojena, s postupem války se rozrůstala opozice těch, kdo nesouhlasili s rasovou politikou vlády a spojeneckými vztahy s Německem. Významnou roli v odboji hráli především důstojníci slovenské armády. Kolem Vánoc roku 1943 vznikl společný orgán slovenské komunistické i demokratické opozice – Slovenská národní rada (SNR). Slovenská národní rada zahájila 28. srpna 1944 povstání proti slovenské vládě a jeho německým spojencům a podařilo se jí nakrátko ovládnout většinu slovenského území. Nedosáhla však styku s blížící se Sovětskou armádou a po dvou měsících bojů bylo proto Slovenské národní povstání poraženo. Členové SNR pak odletěli do Sovětského svazu, vrátili se v dubnu 1945, kdy ve spolupráci s československou exilovou vládou převzala SNR vládu nad slovenskou částí osvobozeného Československa.
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty