E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Holocaust

Norimberské zákony a postavení Židů v Německu před válkou
Základním kamenem nacistické protižidovské politiky se staly zákony schválené na sjezdu nacistické strany v Norimberku na podzim roku 1935. Tyto zákony především určovaly, kdo má být považován za Žida, a bude proto zbaven občanských práv. Jako Židé byli označeni nejen lidé hlásící se k židovskému náboženství, ale také ti, kteří měli nejméně tři prarodiče židovské víry. Židé pak nesměli zastávat úřednická místa, učit na školách, léčit v nemocnicích a vykonávat řadu dalších povolání. Později byli stejně postiženi i tzv. židovští míšenci, tj. lidé s méně než třemi židovskými prarodiči. Norimberské zákony byly uplatňovány ve většině nacisty okupovaných zemích; v zemích, které s Německem spolupracovaly, byly zavedeny podobné zákony.
Křišťálová noc
V listopadu 1938 spáchal polský židovský emigrant atentát na německého diplomata v Paříži. To využili nacisté jako záminky k rozsáhlému útoku proti Židům, jimž přisoudili kolektivní vinu za tento zločin. Na území Říše a na připojených územích byly po několik dní vylupovány a zapalovány domy, které patřily Židům, jejich obchody a synagogy. Celkem bylo poškozeno nebo zničeno 267 synagog a vypleněno 7.500 židovských obchodů. Asi 90 židů bylo zavražděno a 26 000 bylo zavřeno do koncentračních táborů. Vzápětí bylo vydáno nařízení, podle něhož měl být veškerý majetek Židů arizován, tj. zabaven; do továren, obchodů a jiných podniků židovských majitelů dosadily úřady placeného nežidovského (tzv. árijského) správce, později byl tento majetek levně odprodán do rukou nového, árijského majitele. Stejná situace panovala také v československém pohraničí, které bylo Mnichovskou dohodou připojeno k Německu; vypáleny a zničeny byly například synagogy v Ostravě, Krnově a Opavě. Také z pohraničí byly tisíce Židů posílány do koncentračních táborů.
Židovská emigrace
Diskriminační zákony a loupeživé útoky, jakými byla i Křišťálová noc, přiměly desetitisíce Židů k útěku do zahraničí. Někteří směřovali do Palestiny, kde chtěli vytvořit vlastní židovský stát, většina hledala záchranu v okolních zemích, jako bylo Československo. Většina států však poskytovala azyl pouze omezenému množství uprchlíků. Po anšlusu Rakouska a okupaci Československa se Židé, kteří uprchli do těchto zemí, znovu ocitli v nebezpečí, mnohým však už nezbývaly prostředky na to, aby mohli emigrovat do dalších zemí. Některým pomohly emigrovat humanitární organizace. Například výbor pro uprchlíky pod vedením mladého Angličana Nicholase George Wintona pomohl odvézt z Protektorátu Čechy a Morava 669 židovských dětí do bezpečí ve Velké Británii.
Pronásledování Židů
V Německu a okupovaných zemích byli Židé postupně podrobeni řadě omezení a příkazů. Nesměli vykonávat mnohá kvalifikovaná povolání a jejich majetek byl konfiskován. Nezaměstnaní Židé pak byli posíláni na nucené práce a byli izolováni od ostatního obyvatelstva – nesměli večer vycházet z domu ani navštěvovat kina, divadla a knihovny; nakupovat mohli jen ve vybraných obchodech a v určený čas, jindy než ostatní zákazníci. Později jim bylo zakázáno vstupovat do městských parků, do vybraných ulic a na náměstí. Bydlet mohli jen ve velkých počtech v bytech nižší kategorie. Nesměli vlastnit auto, telefon ani používat veřejné telefonní budky. Postupně byli omezováni i v přídělu potravin. Aby bylo možné snadno dohlédnout na dodržování těchto příkazů a zákazů, byli všichni Židé povinni nosit na oděvu žlutou šesticípou hvězdu.
Deportace Židů na východ
Bezprostředně po okupaci Polska na podzim 1939 přišli nacisté s projektem vytvoření „židovské rezervace“ v bažinatém území na východě Polska. V říjnu a listopadu byly vypraveny vůbec první transporty do tamních koncentračních táborů. Gestapo zde internovalo židovské muže především z Ostravy a nedalekých polských Katovic. Původně plánované transporty židovských žen se prozatím neuskutečnily a teprve po zahájení války proti Sovětskému svazu v roce 1941 začali nacisté posílat celé židovské rodiny do ghett, koncentračních a vyhlazovacích táborů, jako byly Osvětim, Majdanek, Sobibor a Treblinka.
Program eutanázie
Nacisté věřili v nadřazenost arijské rasy a především německého národa nad ostatními rasami a etniky. Proto se už v roce 1939 rozhodli zlikvidovat všechny, kteří se k obrazu nadřazeného národa nehodili – v první řadě tělesně a duševně postižené. V rámci programu tzv. eutanázie (tj. milosrdné smrti), pod krycím názvem Akce T4 (podle berlínské adresy sídla vedení programu – Tiergartenstraße 4), nacističtí lékaři během dvou let zavraždili 70 000 nemocných pomocí smrtelných dávek luminalu (léku vyvolávajícícho spánek), vyhladovění a jedovatého plynu. Rodinám pacientů posílali úmrtní oznámení s falešnou příčinou smrti. Toto centrálně řízené vraždění bylo zastaveno na nátlak německé katolické církve v roce 1941. Nadále však probíhalo ve větší tajnosti v okupovaných zemích. Část zkušeného personálu pak řídila provoz plynových komor ve vyhlazovacích táborech. Do programu eutanázie byly zapojeny také psychiatrické léčebny v okupovaném pohraničí, např. v Opavě a ve Šternberku. Jejich pacienti byli vědomě posíláni do německých ústavů na smrt.
Konečné řešení židovské otázky
V létě 1941 začaly německé zvláštní jednotky (Einsatzgruppen) vyvražďovat Židy na dobytém území Sovětského svazu. V lednu 1942 na konferenci ve Wannsee bylo rozhodnuto rozšířit vyvražďování i na Židy z Německa a okupovaných států západní a střední Evropy. Za tímto účelem byli Židé postupně izolováni nejprve v ghettu Terezín a odtud pak byli dále posíláni do vyhlazovacích táborů na východě. Do Terezína bylo deportováno přes 150 tisíc osob, z toho 86 934 bylo posláno z Terezína na východ a jen 3 371 se jich vrátilo. Celkem padlo za oběť holocaustu okolo šesti milionů evropských Židů, z toho 80 tisíc z českých zemí a 70 tisíc ze Slovenska.
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty