E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Politické krize třicátých let jako předehra druhé světové války

Politická a ekonomická realita třicátých let nijak neodpovídala původním liberálním představám o novém světovém řádu založeném na mírovém řešení sporů. Nedostatky Společnosti národů, z nichž se řada projevovala již v počátcích této organizace, se nyní ukazovaly jako nepřekonatelné. Německo, nakonec přijaté do SN v rámci Locarnských úmluv v roce 1926, se postupně přiklánělo k národně-socialistickým (nacistickým) řešením. Tradice německého (pruského) militarismu a nacionalismu nezmizela s porážkou v první světové válce, naopak zažívala svou obrodu. Spolu s revizionismem vůči Versailleskému uspořádání nevyhnutelně napomáhala jeho kolapsu. Jedním z prvních zahraničněpolitických kroků Adolfa Hitlera po uchopení moci v Německu bylo přirozeně vystoupení ze SN. Krátkodobé nahrazení Německa přijetím dlouho ignorovaného Sovětského svazu nemohlo nijak zvrátit osud Společnosti. Sovětský svaz se naopak stal jediným členským státem, který byl v historii organizace vyloučen (v roce 1939 po útoku na Finsko).
Mezi nejvýraznější problémy SN, kvůli nimž nemohla plnit svou historickou úlohu, patřila především „bezzubost“ této organizace, která neměla k dispozici jiné donucovací prostředky nežli ekonomické a diplomatické sankce. O vytvoření společných ozbrojených sil SN se hojně diskutovalo, nikdy však k němu nedošlo. Také mezinárodní odzbrojovací konference, zahájená roku 1932, neměla v nové realitě naději na úspěch.
Jako velký problém se ukázaly také situace, kdy byli agresoři přímo zastoupeni jako stálí členové v Radě SN. V roce 1932 Japonsko vojensky obsadilo Mandžusko, o čtyři roky později Itálie vpadla do Habeše (dnešní Etiopie) a zahájila její okupaci. Obě tyto agrese zůstaly bez odezvy Společnosti národů. Ta byla formálně rozpuštěna roku 1946, kdy již existovala nástupnická Organizace spojených národů (OSN).
Dalším faktorem, který přispěl ke kolapsu Versailleského systému, byla politika tzv. appeasementu (usmiřování). Ta se stala ústřední zahraničně politickou doktrínou západoevropských mocností ve 30. letech. Obsazení demilitarizovaného Porýní německými vojsky v roce 1936 či Anschluss (připojení, počeštěně anšlus) Rakouska o dva roky později se uskutečnily bez významnější mezinárodní reakce. Z československého hlediska je nejvýznamnějším důsledkem politiky appeasementu Mnichovská dohoda. Základní předpoklad této politiky, že uspokojováním požadavků nacistického Německa zabrání západní velmoci další válce, se však záhy ukázal jako mylný.
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty