E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Podkarpatská Rus a Československo

Území pojmenované v roce 1919 Podkarpatská Rus bylo po dlouhá staletí součástí uherského státu. Nikdy v něm však netvořilo autonomní ani administrativní jednotku a patřilo k nejchudším oblastem habsburské monarchie.
Pro československý odboj byla v průběhu 1. světové války otázka postavení Rusínů a Podkarpatska po dlouhou dobu zcela cizí. Postoj emigrace se změnil až během pobytu Tomáše G. Masaryka v USA v roce 1918, kdy bylo Rusínům, jichž zde v té době žilo takřka 400 tisíc, tedy téměř tolik jako na samém Podkarpatsku, doporučeno usilovat o autonomii v rámci jazykově blízkého státu. Jednou z možností bylo včlenění podkarpatského území do vznikajícího Československa stalo se tak na jaře 1919.
Státoprávní postavení Podkarpatska formulovala na pařížské mírové konferenci saintgermainská smlouva z 10. září 1919. Československo se zavazovalo „zřídit na území Rusínů jižně od Karpat autonomní jednotku a obdařit ji nejvyšší měrou samosprávy slučitelné s jednotností státu československého“. Zřízen měl být tamní sněm se zákonodárnou mocí v otázkách jazyka, vyučování, náboženství a místní správy. Do budoucna měl všechny záležitosti Podkarpatska řešit československý stát. V souladu s tím byly zásady smlouvy v únoru 1920 včleněny do ústavní listiny Československé republiky.
Československá státní moc se však na Podkarpatsku musela – podobně jako na Slovensku – vyrovnávat s nedostatkem domácích správních a výkonných úředníků. Narážela na celkovou zaostalost a nerozvinutost země, kterou civilizační reformy překonávaly jen velmi pomalu. Navíc počátkem června obsadily Podkarpatsko oddíly maďarské Rudé armády, krátce poté i rumunské vojsko. Až do počátku roku 1922 zde proto byla ustavena vojenská diktatura. Původně slibovanou autonomii pak ještě více oddálilo zavedení zemského zřízení v roce 1927, které z Podkarpatské Rusi učinilo jednu ze čtyř zemí ČSR.
Až do konce 1. světové války zde působilo jen několik osvětových a hospodářských spolků. Politický život se zde utvářel zcela bez zkušeností. Mnohé z přibližně dvaceti politických stran – agrární, lidová, živnostenská, sociálně demokratická či národně socialistická strana – sem přišly z českých zemí. Rozdělovaly se podle hledisek náboženských, jazykových, ideových i podle stavovských zájmů. Z místních nabyly většího významu „provládní“ židovské strany. Z opozičních stran, jejichž vliv postupem doby sílil, to byly zejména Autonomní zemědělský svaz a strany zastupující zájmy maďarského a rusínského obyvatelstva. Vzhledem k chudobě lidí zde po celou dobu měla významné postavení komunistická strana. První parlamentní volby uskutečněné dodatečně až v březnu 1924 přivedly do Národního shromáždění devět poslanců. Větší zastoupení Podkarpatská Rus nikdy nezískala.
Velmi pestré byly národnostní poměry Podkarpatské Rusi. Podle prvního sčítání lidu v roce 1924 zde žilo 62 procent Rusínů, 17 procent Maďarů, 14 procent Židů, 3,3 procenta Čechů, 2,5 procenta Rumunů a 1 procento Němců. Národnostnímu rozvrstvení však neodpovídalo společenské postavení příslušníků jednotlivých národů. Zatímco Rusíni i nadále tvořili nemajetnou vrstvu námezdních pracujících, jež žila v malých vesnicích v údolích karpatského oblouku, představovali Maďaři největší vlastníky půdy, kteří hospodařili na úrodných polích Potiské nížiny. Židé ovládali hlavně vesnický obchod a Češi obsazovali většinu úřednických a řídících funkcí.
Podobně složité a navíc velmi citlivé byly náboženské poměry. Hlavní slovo měla mezi Rusíny řeckokatolická církev, pod vlivem emigrantů z Ruska se rozvíjelo i pravoslaví. Mezi Maďary působila katolická církev a mezi Židy převažoval ortodoxní judaismus.
Nejtíživější byly na Podkarpatské Rusi poměry hospodářské a sociální. Stát zde musel plnit především civilizační úkoly. Přes pozitivní vliv některých celostátních reforem se zaostalost zde neustupovala. Agrární profil země přetrvával, jen pozvolna se rozvíjel místní průmysl dřevařský, lihovarnický a těžby kamene, založený hlavně na využití domácích surovin. Naproti tomu se sice podařilo zastavit masovou emigraci Rusínů do zámoří a počet místního obyvatelstva vzrůstal, patrné byly rovněž úspěchy ve školství a vzdělávání. Osvěta, v níž se angažovaly domácí spolky, postupně pronikala i na dříve zcela opomíjený venkov. Více než čtyřicetiprocentní negramotnost se ale dařilo odstraňovat jen postupně.
Ve 30. letech na tamní obyvatelstvo velmi citelně dolehly důsledky hospodářské krize. Přes zvýšený zájem pražské vlády o vývoj v Podkarpatsku sílil vliv zdejších opozičních stran. V zemi upevňovaly své pozice síly, které další budoucnost Podkarpatské Rusi spatřovaly ve spolupráci s Německem, Maďarskem či Polskem. V chaosu vzniklém po mnichovských událostech pak místní politici prosadili dávný sen – autonomii. Dne 11. října 1938 byla ustavena první podkarpatoruská vláda; moc pražské vlády nad východní částí republiky se následně omezovala.
Také mezinárodně se otázka Podkarpatské Rusi komplikovala. Od října 1938 vznášelo své nároky na toto území stále důrazněji Maďarsko za polské podpory. Nakonec vídeňskou arbitráží z 2. listopadu 1938 Maďarsko obdrželo jižní oblasti včetně Užhorodu a Mukačeva.
Podkarpatoruská vláda v čele s proněmecky orientovaným Augustinem Vološinem přesídlila do Chustu, svou zemi přejmenovala na Karpatskou Ukrajinu a připravovala volby do sněmu. Avšak 14. března 1939 i zbývající území začala obsazovat maďarská armáda.
V průběhu druhé světové války převládal ve vedení našeho zahraničního odboje názor, že by Podkarpatská Rus měla po jejím skončení v souladu se zásadou neporušitelnosti státních hranic připadnout opět obnovenému Československu. Současně však postoje československého zahraničního odboje ovlivňovala snaha neztratit záruky vůči Německu – střetnutí o Podkarpatskou Rus se Sovětským svazem si československá exilová vláda nemohla dovolit. Situace se zásadním způsobem zkomplikovala na podzim 1944, kdy se československá vládní delegace vyslaná na Podkarpatskou Rus z Londýna pokusila na osvobozovaném území opět převzít moc do vlastních rukou. Výsledkem konfliktu s místními sovětskými orgány byla složitá jednání, na jejichž konci byla 29. června 1945 podepsána v Moskvě smlouva, v níž se Československo zavázalo Sovětskému svazu odstoupit území Podkarpatské Rusi v jejích předmnichovských hranicích. Dne 22. listopadu 1945 pak přijalo prozatímní Národní shromáždění zákon o Zakarpatské Ukrajině a úpravě státních hranic se Sovětským svazem. Definitivním krokem na cestě k začlenění Podkarpatské Rusi do SSSR byla ratifikace červnové smlouvy československým parlamentem 6. ledna 1946. V tu chvíli započala nová etapa ve vývoji této bývalé součásti Československa, nyní již pod novým oficiálním názvem – Zakarpatská oblast Ukrajinské sovětské socialistické republiky.
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty