E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Český ateismus v historické perspektivě

Ze statistického hlediska je Česká republika označována za jeden z nejvíce ateistických států Evropy i světa. K náboženství ani k církvím se nehlásí zhruba 60 % obyvatelstva. Ne všichni však s touto interpretací souhlasí. Existuje názorový proud, který tvrdí, že Češi mají sice odstup od tradičních institucionalizovaných forem náboženství (církví), ale jinak v „něco“ věří (v blíže neurčenou nadpřirozenou sílu či v Boha obecně). Reprezentanty takového názoru jsou např. teolog Tomáš Halík a pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka. Takové tvrzení má ale řadu slabin, Češi skutečně v „něco“ věří, ale častěji než Bůh to jsou horoskopy, léčitelství, a jak ukázalo poslední sčítání lidu (2011), v náboženské karikatury typu rytířů Jedi. Takto neurčitá víra má poté sklony si přetvářet obraz Boha podle vlastního obrazu, a nemůže tedy mít dopad na reálný život (nedělní mše navštěvuje pouze 8 % obyvatelstva).
Příčiny této situace není možné hledat pouze v komunistické ateizaci společnosti – i další státy východního bloku byly podrobeny masivní protikřesťanské propagandě, a přesto jsou často mnohem religióznější, než většina států západní Evropy (např. Polsko, Maďarsko). Dokonce i Slovenská republika, po většinu 20. století součást společného státu s českými zeměmi, je několikanásobně religióznější. Pouze 13 % obyvatel Slovenska se označilo za osoby „bez vyznání“, což ovšem nemusí nutně znamenat ateismus (v ČR 60 %), k římskokatolické církvi se pak hlásí zhruba 69 % Slováků (v ČR 26,8 %). Historicky lze identifikovat pět hlavních faktorů způsobujících nadprůměrnou míru českého ateismu.
První příčinou českého ateismu je způsob, jakým se na přelomu 19. a 20. století vytvářel český národ, jeho identita a subjektivní vnímání sebe sama. Pro genezi národů je typické úsilí o nalezení slavné epochy vlastních dějin v minulosti, ke které se pak nacionální hnutí vztahuje. V českém případě bylo jako zlaté období českých dějin označeno husitství (Alois Jirásek, František Palacký), spojené s odporem vůči římskokatolické církvi, která je vnímána jako nečeská a proněmecká (křížové výpravy proti husitům). Doba rekatolizace a barokní kultury se následně chápe jako úpadek českého národa spojený s násilným vnucením katolické víry. Vůdčí osobnosti národního obrození (zejména Karel Havlíček Borovský) přijaly tuto koncepci českých dějin a zaujaly k římskokatolické církvi chladný až nepřátelský vztah, třebaže mezi obrozenci byli římskokatoličtí a evangeličtí duchovní (např. exjezuita Josef Dobrovský a česky píšící 0básník Jan Kollár, původem Slovák). V podstatě bychom mezi obrozenci nenašli žádného praktikujícího katolíka. Glorifikace husitství však neznamenala přiklonění se českého národa k reformaci, a tedy k některé z evangelických církví. Husitství bylo povrchně redukováno na nacionalismus, averzi vůči německému živlu a odpor k církvi a institucím rakouského mocnářství. Nastala tak paradoxní situace, kdy se většina kulturní elity národa ztotožnila s protikatolickou interpretací dějin a obhajobou husitství, avšak zůstala stále formálně katolickou, o náboženský obsah husitství tedy zdaleka nešlo.
Druhým značně důležitým faktorem byl austrokatolicismus, tedy spojení římskokatolické církve s institucemi rakouské monarchie. Loajální postoj této církve vůči císařskému domu ještě více umocňoval postoje českého etnika ke katolicismu. Habsburská monarchie, vůdčí katolická mocnost Evropy a uskutečňovatelka nenáviděné barokní rekatolizace, se tak spojila s římskokatolickou církví v útlaku českého národa. Ačkoliv byl takový postoj v české společnosti menšinový a Češi běžně navštěvovali alespoň v neděli do katolické bohoslužby, byl to postoj českých obrozenců (např. již zmíněného Karla Havlíčka Borovského) a kulturní a později i politické elity národa (např. Tomáše G. Masaryka). Vlivem austrokatolicismu začalo být náboženství vnímáno jako něco vnuceného a povinného (povinná výuka náboženství, povinná účast na náboženských slavnostech pro studenty, návštěva bohoslužeb jako součást společenské etikety a úzu).
Třetí faktor kulminoval bezprostředně po vzniku první republiky. Rok 1918 a zisk samostatného státu byl vnímán jako „konec třísetleté poroby“ českého národa a satisfakce národa za prohru na Bílé hoře. Sám prezident Masaryk interpretoval rok 1918 jako vítězství české husitské reformace nad katolickou rekatolizací spojenou s existencí rakouské monarchie. Ve společnosti se zformovalo široké protikatolické hnutí, odpovědné za řadu aktů vandalismu (např. zboření Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí). Většinová kultura (média, literatura) první republiky, stejně jako vůdčí elity národa (T. G. Masaryk, Karel Čapek či Ferdinand Peroutka), byly vůči římskokatolické církvi velmi kritické. Katolická kultura sice existovala (Jaroslav Durych, Jakub Deml), ale nikdy se s většinovou liberální společností nesžila. Opět se setkáváme, stejně jako v době geneze českého národa, s náboženskou lhostejností. Většina obyvatelstva se ztotožnila s Masarykovým výkladem o osvobození se z područí katolické monarchie a vítězství české reformace, avšak zůstala pasivně v katolické církvi. Pro společnost bylo typické matrikové náboženství, tedy formální přihlášení se k víře, ale bez aktivního náboženského života (návštěva bohoslužeb, přijímání svátostí apod.)
Čtvrtým faktorem je vliv komunistického režimu. Mezi léty 1948 a 1989 existoval na území Československa režim, který věnoval značné úsilí likvidaci náboženství a církví. Pro komunisty byla vždy konečným cílem naprostá ateizace společnosti a nástroje k jeho dosažení se lišily podle stupně vývoje režimu. V 50. letech převládala přímá fyzické represe vůči věřícím, kněžím a vedení církve. Po likvidaci vnějších struktur církve, uvěznění biskupů, zestátnění církevního majetku a zákazu církevních časopisů a institucí přešel komunistický režim ke snaze vykořenit víru v Boha ve společnosti. Školství, tisk a kultura byly 40 let ovládány náboženskou nenávistí a zvláště odporem vůči římskokatolické církvi. Výsledkem této protináboženské propagandy je absolutní náboženský analfabetismus a přesvědčení, že je náboženství zaostalá a nemoderní součást společenského života. Většina české společnosti po roce 1989 postrádala reálné informace o náboženství či církvi, znala pouze směs komunistických frází o upalování kacířů a bezvěrců, duchovenstvu toužícím v rozporu s evangelními texty po majetku a o organizování křížových výprav; komunistická propaganda tak dovedně navázala na již dřívější chladný vztah národního obrození vůči římskokatolické církvi.
Pátým faktorem je pak vliv konzumní a materiálně zajištěné společnosti. Zjednodušeně lze konstatovat, že materiální blahobyt západní Evropy po druhé světové válce vedl k velkému úpadku náboženské víry i praxe. Náboženství se tak stalo nedůležité a v životě moderního zajištěného člověka i nepotřebné a zbytečné. Vztah mezi hospodářským blahobytem a rostoucí náboženskou lhostejností až ateismem však není automatický, např. v USA je i přes vysokou míru hospodářského rozvoje jedna z nejvyšších úrovní křesťanské religiozity (převážně ovšem nekatolické) v současném světě. Právě v historickém vývoji od konce 19. století je nutno hledat příčiny českého ateismu, vinit za český ateismus pouze komunistický režim je chybné.
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty