E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Fašismus a nacismus

Počátky nacismu (lépe řečeno nacionálního socialismu) lze v českých zemích spatřovat již v rakousko-uherské éře. Na území monarchie vznikla počátkem 20. století Německá dělnická strana (Deutsche Arbeiterpartei, DAP), později přejmenovaná na Německou národně socialistickou stranu dělnickou (Deutsche nationalsozialistiche Arbeiterpartei, DNSAP), která i po vyhlášení samostatnosti ČSR dále působila mezi českými Němci, zejména v pohraničí.
DNSAP odmítala liberalismus i marxismus a požadovala silnou autoritativní vládu. Strana hlásala bojovný antisemitismus a rasovou nadřazenost Germánů nad Slovany. Uvnitř DNSAP existovalo i křídlo, které zastávalo názor o kulturní a intelektuální převaze Němců, početnější však byli zastánci teze o rasové nadřazenosti, kterou propagovala i Hitlerova nacistická strana v Německu. Počátkem 30. let se DNSAP pod vlivem rostoucích úspěchů německého nacismu radikalizovala, a proto byla roku 1933 rozpuštěna.
Volně na tuto stranu navázala Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP), v jejímž čele stál ašský učitel Konrad Henlein. SdP dosáhla značného úspěchu mezi československými Němci, radikalizovanými mimo jiné v důsledku hospodářské krize. Strana dokonce vyhrála parlamentní volby v roce 1935, ale nepodařilo se jí získat koaliční partnery, takže nebyla schopna sestavit vládu. SdP požadovala autonomii sudetských Němců a postupem času posilovala spolupráci s nacistickým Německem.
Vedle nacismu se počátkem 20. let v ČSR začalo formovat i fašistické hnutí, které se s nacismem shodovalo v odmítání liberalismu a komunismu a v požadavku na autoritativní formu vlády. Fašismus, inspirovaný italským vzorem, na rozdíl od nacismu nepracoval s rasistickými představami, ale s údajnými zájmy státu a národa, jimž se měli občané podřídit. Pluralita politických stran měla být redukována a stranický systém mělo nahradit stavovské uspořádání společnosti.
První československá fašistická uskupení byla rozptýlená a postrádala vůdčí osobnosti. Často měla blízko k národním demokratům a dalším nacionalistickým stranám a organizacím. V roce 1926 byl generál Radola Gajda, bývalý ruský legionář, obviněn z příprav fašistického puče. Nesporné je, že Gajda s fašisty sympatizoval, dodnes se však s jistotou neví, zda skutečně plánoval státní převrat, nebo zda toto obvinění mělo být pouze záminkou k propuštění kontroverzního generála z armády. V reakci na tzv. Gajdovu aféru bylo v následujícím roce vojákům a četníkům odňato volební právo, aby se předešlo politizaci bezpečnostních složek.
Gajda se po odchodu z armády stal vůdcem Národní obce fašistické (NOF), nejvlivnější fašistické strany. V roce 1933 skupina členů NOF uskutečnila tzv. židenický puč – pokus o obsazení vojenských kasáren v Brně-Židenicích, které mělo být první fází chystaného státního převratu. Gajda popřel, že by o přípravách této akce věděl. V roce 1938 však NOF podporovala myšlenku obrany republiky a odmítala mnichovskou kapitulaci.
K fašismu měly blízko i další významné osobnosti meziválečné éry, mimo jiné bývalý národně socialistický politik Jiří Stříbrný. Na hranici konzervativismu a fašismu se pohyboval také historik Josef Pekař.
V období druhé republiky se státní moc nadále snažila aktivity Gajdových fašistů monitorovat a v rámci možností potlačovat, zároveň však byly v praxi zaváděny některé fašizující prvky: rušení politických stran, omezování počtu Židů ve veřejné sféře, směřování ke korporativismu.
Během druhé poloviny 30. let vzrostl vliv původně vlasteneckého, později však silně antisemitského a pronacistického hnutí Vlajka. Po nacistické okupaci v březnu 1939 Vlajkaři nabídli okupantům své služby, nacisté ale příliš nestáli o spolupráci s hnutím, které bylo u většiny obyvatel Protektorátu Čechy a Morava nepopulární. Proto se raději snažili získat na svou stranu uznávané osobnosti veřejného života, které měly být soustředěny např. v Lize proti bolševismu, a uplatňovat svůj vliv na obyvatelstvo prostřednictvím zastřešujících organizací, zejména Národního souručenství.
Porážkou nacismu v roce 1945 historie radikální pravice v českém prostředí nekončí. V období normalizace se objevilo několik neonacistických uskupení, které lze považovat za extrémní formu reakce na tehdejší politické poměry. Po pádu komunismu vznikla další neonacistická sdružení tzv. skinheadů, stejně jako se lze setkat s organizacemi, jejichž ideologie je blízká ideám meziválečného fašismu.
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty