E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Pohledy na dějiny v dějinách

Chápání a vysvětlování minulosti závisí bezprostředně na osobních zkušenostech a prožitcích každého jedince či společenské skupiny. Platí to ale i naopak. To, jakým způsobem vnímáme a vysvětlujeme dějiny, zásadním způsobem ovlivňuje naše chování, a pomáhá tak formovat přítomnost a budoucnost. Nejedná se přitom jen o tradiční klišé historia magistra vitae (historie učitelkou života), či naopak o vědomé a účelové snahy falšovat historii. Zejména v převratných událostech 20. století můžeme sledovat, že různé způsoby vnímání a interpretace minulosti hrály zásadní roli v mnoha dějinných událostech a procesech. Společně sdílené dějiny představují spolu s jazykem základní činitele utvářející kolektivní identitu – tedy to, kdo jsme „my“ a v jakém jsme vztahu k ostatním, k těm „jiným“. Mluvíme-li tedy o dějinách určitého území – tedy dnešní České republiky či bývalého Československa – musíme vzít v potaz, že Češi, Němci, Židé, Romové (popř. v československém kontextu i Slováci, Maďaři či Rusíni) tyto dějiny prožívali a chápali odlišně a že toto jejich chápání bylo často protikladné a konfrontační.


Palackého pojetí českých dějin

Pro „české“ chápání dějin mělo a stále má zásadní význam monumentální dílo Františka Palackého. Jak již sám název jeho stěžejní práce Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě (1848–1876) naznačuje, Palacký psal z pohledu českého národa, jehož dějiny vymezoval vůči dějinám německým. Za naprosto zásadní prvek těchto dějin považoval střetávání českého (slovanského) a německého (germánského) etnika. Jim přisuzoval charakteristické vlastnosti, které stály ve vzájemném protikladu. Zatímco pro slovanský živel je podle Palackého typická mírnost, rovnostářství a demokracie (se sklony až k anarchismu), germánský svět je charakterizován jako výbojný, autoritářský a náboženský. V průběhu dějin byly tyto protiklady neustále konfrontovány a v různých historických etapách nabývaly střídavě převahu (toto soupeření Palacký nepovažoval za nezbytně tragické a škodlivé – naopak v něm spatřoval také impuls k rozvoji a vzájemnému obohacení).
Logický vrchol tohoto soupeření Palacký nicméně spatřoval v působení Mistra Jana Husa a v celé husitské tradici, naopak za dobu nejhlubšího úpadku českých dějin považoval období po bitvě na Bílé hoře. V tomto pojetí české dějiny nabývají na dynamice a dramatičnosti a zároveň dostávají smysl a představují zásadní výzvu do budoucna. Podobně jako celá řada dalších evropských historiků 19. století se Palacký pokoušel zformovat „velký příběh“ národních dějin. Díky promyšlené koncepci a nesporným literárním kvalitám jeho díla se mu tento záměr do značné míry podařilo uskutečnit. Jeho základní interpretační schéma českých dějin prokázalo značnou životnost a rozhodným způsobem přispělo k posilování kolektivní identity českého národa.


Spor o smysl českých dějin

Z Palackého koncepce dějin je zřejmá snaha českých politických a kulturních elit legitimizovat české národní hnutí a jeho ambice. Vylíčení a pochopení dějin má sloužit k formování cílů do budoucna. To je patrné především z dalšího rozvinutí této koncepce dalšími autory, zejména T. G. Masarykem, který ve svém díle Česká otázka (1895) vyzdvihl ideu humanity, kterou spatřoval v reformační linii táhnoucí se od Husa přes jednotu bratrskou k národnímu obrození. Na akademické úrovni se proti této koncepci postavil například historik Josef Pekař, který Masarykovi a jiným vyčítal, že se některé jeho konstrukce nezakládají na faktech a že do dob minulých přenášejí moderní pojmy a představy (Pekař například poukázal na to, že oproti zažitému stereotypu by případné stavovské vítězství na Bílé hoře zřejmě znamenalo mnohem rychlejší a účinnější germanizaci než tomu bylo po vítězství habsburském – v protestantských oblastech převažovala němčina na rozdíl od katolické části Evropy, kde převládala spíše románská kultura). Tento tzv. spor o smysl českých dějin se záhy přesunul z akademické roviny do oblasti politické a kulturní, přičemž se nevyhnul jistému zjednodušování a vulgarizaci.


Veřejná prezentace dějin za první republiky

Ustanovení Československé republiky v roce 1918 se zdálo být potvrzením správnosti Palackého, popř. Masarykovy interpretace dějinného vývoje. Jejich obraz českých dějin zásadním způsobem přispěl k budování nové československé státnosti. Platilo to zejména pro husitství, které bylo systematicky připomínáno, oslavováno a aktualizováno: legionáři byli prezentováni jako novodobí husitští bojovníci, na pražském Vítkově (Žižkově) byl vybudován monumentální památník se sochou Jana Žižky, došlo k založení Československé církve husitské. Mimořádné oblibě se těšila díla Aloise Jiráska, jehož knihy popularizovaly Palackého schéma spatřující vrchol starších českých dějin husitství a tragédii v Bílé hoře (i když na rozdíl od všeobecně zažitých představ Jiráskovo Temno nezachycuje bezprostřední období po bitvě na Bílé hoře, ale dobu až o sto let později).
Takto definované pojetí českých (popř. československých) dějin ale představovalo závažný problém. Tím, že oslavovalo některé historické události či skupiny obyvatelstva, totiž zároveň vytěsňovalo jiné. Líčení Němců jako cizího, protikladného elementu nepředstavovalo nejlepší vklad do vzájemného soužití pod střechou jednoho státu. S československým chápáním dějin založeným na Palackého koncepci se neztotožňovali nejen Němci, ale i někteří Slováci či čeští katolíci. Interpretace dějin tak nejen reflektovala složitou situaci v Československé republice, ale zároveň ji napomáhala vyhrotit.
Další bouřlivé převraty 20. století pak vedly k pokusům „smysl českých dějin“ přehodnotit. K prvnímu zásadnímu pokusu došlo za okupace, kdy se němečtí nacisté ostře ohradili proti českému pojetí dějin a naopak zdůraznili ty historické momenty, které podporovaly tvrzení o nadřazenosti německého etnika a jeho nároků na české území. Typické bylo například zneužití kultu sv. Václava, kdy byla zdůrazňována jeho „moudrá“ závislost na Říši. Dalším – a to mnohem výraznějším a trvalejším – pokusem o přehodnocení českých dějin pak byla interpretace komunistická.


Marxistické chápání dějin

Komunistický výklad dějin vycházel z marxismu, respektive z jeho specifické (sovětské) odnože, marxismu-leninismu. Za základní princip dějin byl považován historický materialismus – tj. přesvědčení, že primárním (a vlastně jediným) hybatelem dějinného vývoje jsou společensko-výrobní vztahy. Ty ovlivňují lidskou společnost a celou její kulturu (např. náboženství, filozofie či věda jsou považovány za tzv. nadstavbu, která je důsledkem, nikoliv příčinou změn). Podle charakteristických rysů těchto společensko-výrobních vztahů se lidské dějiny dělí na několik etap: prvobytně-pospolnou společnost (pravěké období bez institucionalizovaného soukromého vlastnictví), otrokářství (starověk využívající otrockou práci), feudalismus (středověk – postavený na lenních vztazích), kapitalismus (buržoazie zneužívající dělnickou práci), socialismus (předstupeň ke „spravedlivé“ společnosti) a konečně komunismus.
Přechody mezi jednotlivými obdobími jsou vyprovokovány rostoucím napětím ve společensko-hospodářské oblasti. Zjednodušeně řečeno – společenská třída mající v rukách oficiální moc (např. šlechta na konci středověku) se brání nastupující třídě, která má moc skutečnou, tj. hospodářskou (v tomto případě měšťanstvo-buržoazie). Tento rozpor je pak řešen násilnou cestou – (buržoazní) revolucí, po níž vítězná třída nastoluje nový společenský řád (kapitalismus). Po čase se ale situace opakuje a objevuje se další rozpor mezi vládnoucí třídou (buržoazií) a třídou dělnickou (jejíž moc je vynaložena na vlastní pracovní síle), který je řešen socialistickou revolucí vedoucí k vytvoření socialismu a posléze komunismu.
Tento výklad dějin (v němž hrají klíčovou roli pojmy třídní boj a revoluce) je pak prezentován jako zákonitý, jediný správný a „vědecký“. Jiná chápání dějin jsou odmítána a odsuzována jako „idealistická“ či „nevědecká“. Ve své dogmatické podobě tak představoval historický materialismus jednoduchý klíč k chápání dějin a „historické pravdy“. Jako takový mohl být snadno použit např. i k ospravedlnění represe vůči „reakčním živlům“ (církev, buržoazie, kulaci), které v „nové společnosti“ ztratily své opodstatnění a prakticky i právo na existenci.


Komunistická práce s dějinami

Ačkoliv se první pokusy o marxistickou interpretaci českých/československých dějin objevily již před druhou světovou válkou, k jejímu plnému rozvinutí dochází až po roce 1948, kdy komunisté usilovali – podobně jako v jiných oblastech – také o monopol ve výkladu dějin. Řada nekomunistických historiků byla tehdy vyloučena z univerzit či byla ve vykonstruovaných procesech odsouzena k dlouholetému vězení (Zdeněk Kalista). Současně se přední komunističtí ideologové (zejména Zdeněk Nejedlý) snažili o vytvoření oficiálního interpretačního rámce československých dějin.
Komunisty prosazovaný výklad českých dějin zajímavým způsobem navázal na předchozí tradici, ze které si ponechal nacionalistický rozměr (protiněmecké cítění posílené zkušeností z druhé světové války) a základní interpretační schéma považující husitství za dobu rozkvětu a pobělohorskou dobu za období úpadku. Oproti předchozí tradici však komunistický výklad potlačil náboženské prvky a zdůraznil rovinu sociální. Jan Hus tak byl například líčen především jako sociální reformátor a husité jako nositelé revolučních, pokrokových tradic českého lidu, jejichž odkaz naplnili až komunisté. Tragédie pobělohorského období pak byla spatřována nikoliv v potlačení české reformační tradice, nýbrž v hospodářských a společenských problémech (nevolnictví a tzv. druhý feudalismus). Tento výklad pak byl šířen nejen v hodinách dějepisu (viz úryvek), ale i prostřednictvím literatury či filmu (např. monumentální filmová Husitská trilogie režiséra Otakara Vávry).
Naroubování historického materialismu na tradiční, nacionální historiografii umožnilo snadnější prosazení komunistické interpretace československých historie před rokem 1918. V případě dějin 20. století ale stáli komunističtí ideologové před náročnějším úkolem. Především se museli vyrovnat s odkazem T. G. Masaryka, jehož angažovanost proti bolševikům z něj činila pro komunisty naprosto nepřijatelnou osobu. Přístup komunistů k Masarykovi se pohyboval od ostré kritiky po jeho vytěsňování z dějinného obrazu (příkladem může být líčení roku 1918 v dětské knize Obrázky z dějin národa českého). Podobně tomu bylo i s první republikou, kdy byly zdůrazňovány její vnitřní problémy (nezaměstnanost, krize), a naopak byl zpochybňován kulturní rozkvět či demokratický charakter (přestože v ČSR jako v jediné zemi mimo SSSR komunistická strana nebyla zakázána). Prvorepublikovým představitelům také byla kladena vina za Mnichov.
Důležitý motiv představovala druhá světová válka, kdy byl zdůrazňován význam komunistického odboje (např. Julius Fučík) a sovětské pomoci na úkor odboje nekomunistického a působení exilové vlády v Londýně (zpochybňován byl např. přinos atentátu na R. Heydricha). Osvobození podstatné části ČSR Rudou armádou pak představovalo klíčový moment, který byl opakovaně zdůrazňován a oslavován (tento obraz byl však poněkud pokažen okolností, že západ Čech byl osvobozen armádou americkou – tato skutečnost byla soustavně tabuizována). Podobně oslavný a triumfální charakter mělo líčení „Vítězného února“ a následného „budování socialistické společnosti“. Ani toto líčení se ale neobešlo bez komplikací, zejména poté, kdy došlo k čistkám uvnitř komunistické strany (například z fotografie zachycující Klementa Gottwalda a další komunistické představitele byli později všichni „zrádcové“ vyretušováni).


Situace po roce 1989

Pád komunistického režimu ukončil dominanci ideologického pohledu na české či československé dějiny a zároveň otevřel nové možnosti jejich interpretace. Na akademické úrovni stáli historikové před mnoha výzvami, z nichž nejvýraznějšími byla potřeba reflektovat zahraniční bádání a zasadit „české dějiny“ do širšího kontextu (např. husitství do souvislostí s reformací 16. století, či naopak „bělohorskou tragédii“ do obdobných procesů v jiných státech). Na širší společenské úrovni se ukázala být hlavním problémem reflexe a vypořádání se s nedávnou minulostí. Té se ovšem nevyhnulo značné zjednodušování a zejména politizování, jak ukazují i okolnosti kolem založení a fungování Ústavu pro studium totalitních režimů. Samostatnou kapitolou se stala problematika slovenských dějin, kdy rozpad Československa (a potřeba vymezit se vůči československé či maďarské interpretaci dějin) postavil slovenské historiky a politické představitele před problémem, jak vylíčit své „národní dějiny“.

Úryvek z Učební texty pro dějepis. Státní kurzy pro přípravu pracujících na vysoké školy – Školy důstojnického dorostu (Státní nakladatelství v Praze, 1949), s. 48–49.
Duchovním symbolem českého hnutí stal se mistr Jan Hus, Stal se jím proto, že jasně vyslovil cítění všech vrstev: odpor proti představiteli starého řádu a útlaku, římské církví a jejím spojenectvím. Svým nesmlouvavým postojem, který přivedl Husa, až na hranici, dal příklad těm, kdož chtěli uvést v život nové myšlenky a nový řád, jak tehdy říkali, „zákon boží". Hus se objevil v těžké době přechodu, kdy středověk zjevně se svou sociální, hospodářskou i politickou strukturou vyvrcholil. Nastával proto rozpad středověkého řádu.

Hus byl rozený vůdce, nezatížený egoismem, vše, co věděl i chtěl, dával samozřejmě, bez nucení ve prospěch lidu. Proto také lid šel za ním s celou duší. Hus je však velký ještě v tom, že neviděl jen zlo, ale i příčinu zla, a tím i možnost mu odpomoci. On tedy neříká jen, že svět je špatný, ale ukazuje i cestu z toho ven. A tím, že není jen kritikem starého, ale i budovatelem nového světa — tím jeho historický význam ještě stoupá. Zároveň v jeho osobě není ani stopy po té pasivitě, jež vyznačovala středověké sektáře. Vidí-li zlo, má tím větší touhu zlomit je. Vede proto skutečný boj: nikoliv tedy naříkat, ale vstát a bránit se, to je jeho příkaz. A konečně nehlásá své názory jen z kazatelny, on jde přímo mezi lid, a tak volá a burcuje. Hus je nový zjev, jaký dosud středověk nepoznal. Hus je skutečný novověký revolucionář. A proto ho církev musila zničit. 
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty