E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Vývoj architektury v Československu ve dvacátém století

Architektura je zrcadlem dějin: ukazuje proměny nejen vkusu, ale i politické situace a společenských a národnostních vrstev země. Od velkorysých bytů a romantických vil ze začátku 20. století přes přísně funkcionalistické stavby a standardizované panelové domy se v průběhu století dostáváme až k fenoménu „satelitních městeček“. Je dobré si uvědomit, že budovy kolem nás vznikaly v určitých politických a společenských souvislostech, které se do jejich vzhledu promítaly.
Na konci 19. století vývoj architektury poněkud ustrnul, začal se však rozvíjet urbanismus, tedy regulace a plánování zástavby měst. S tím souvisely také v mnoha městech realizované asanace po pařížském vzoru, kdy byly starší zanedbané domy bourány a nahrazovány novými domovními bloky. Často se měnila také uliční síť, neboť součástí asanace bylo prorážení nových širokých bulvárů (opět po pařížském vzoru) či vytváření městských okruhů. Dochází k hygienizaci měst (vodovody, nakládání s odpady), bourání někdejších opevnění a rozšiřování měst průmyslovými areály. V architektuře je pro toto období charakteristický tzv. historizující sloh, který obvykle pouze čerpal ze starších architektonických slohů (nejčastěji renesance, baroka ale i gotiky). Pro toto období jsou typické zdobné neorenesanční, neobarokní či neogotické nájemní domy, vily a paláce. Ornamentálnost a zdobnost v architektuře dovedla k vrcholu secesní architektura objevující se v českých zemích především na přelomu 19. a 20. století. Secese („odloučení“) je termín typický pro Rakousko-Uhersko včetně českých zemí, v angličtině a francouzštině je tento umělecký směr nazýván art nouveau (nové umění), v němčině Jugendstil (mladý styl). Jak tyto názvy naznačují, hlavním cílem zastánců secesního slohu bylo odpoutání se od historizující architektury a její nahrazení novým, mladým stylem. Pro secesní architekturu je typické bohaté zdobené fasád i interiérů rostlinnými, mytologickými i antropomorfními motivy, barevnost, vitrážová okna, ozdobná zábradlí a také vybavení interiérů v duchu nového slohu. Nutno dodat, že se historizující architektura s architekturou secesní v českých zemích často mísila, jelikož konstrukční principy zůstávaly stejné. Pro honosné nájemní domy z počátku dvacátého století byly typické velkometrážní byty (až 150 m2) často přes celé patro. V jedné části bytu žil nájemce s rodinou a ve druhé části se samostatným vchodem provozoval advokátní praxi či lékařskou ordinaci. Samozřejmostí byl také menší pokojík pro služku, obvykle umístěný za kuchyní. Byty byly zpravidla vybaveny samostatnou koupelnou, což dříve, kdy osobní hygienu obstarávaly veřejné lázně, nebývalo samozřejmostí. Vnitřní vybavení těchto bytů odpovídalo vnější zdobnosti a často připomínalo zámecké interiéry. Běžné byly např. tzv. táflování (obkládání stěn a stropů vyřezávanými dřevěnými deskami), ornamentální tapety, masivní vyřezávaný nábytek či křišťálové lustry. Nutno dodat, že podobně velkolepé byty si mohly dovolit pouze zámožnější vrstvy. Skromná obydlí chudších byla s nimi v ostrém kontrastu. Často sestávala pouze z kuchyně a jedné další místnosti.
Česká secese vycházela částečně také z lidových motivů (např. tak pracoval původem slovenský architekt Dušan Jurkovič). Svůj výrazný otisk zanechal v české (nejen) secesní architektuře slovinský architekt Josip Plečnik, jenž na pozvání prezidenta Tomáše G. Masaryka mimo jiné architektonicky upravil areál Pražského hradu či prezidentského zámku v Lánech. Mimořádně významným, byť v průběhu dějin v interiéru poněkud znehodnoceným regionálním příkladem secesní vily je olomoucká vila Primavesi. V Ostravě nalezneme hodnotný příklad secesní architektury např. v Polském domě. Mimořádně kvalitní ukázkou čistě secesní architektury, a to i v evropském měřítku, je Národní dům v Prostějově. Takřka typicky českým slohem první čtvrtiny 20. století byla poměrně vzácná kubismem ovlivněná architektura s ostře řezaným geometrickým tvaroslovím (např. dům U Černé matky Boží v Praze).
Ke skutečné revoluci ve vývoji československé architektury dochází až ve 20. letech 20. století, přestože se kořeny české moderny rozvíjejí už současně se secesí. Zdobné historizující domy čerpající inspiraci ze starších slohů a až přebujelou ornamentálnost secese nahrazuje skutečně moderní funkcionalistická architektura, kde je funkčnost nadřazena dekorativnosti. V duchu hesla „ornament je zločin“ (raženého jedním z čelních představitelů meziválečné architektury, brněnským rodákem Adolfem Loosem) zavrhují progresívní architekti dekorativní štukovou výzdobu fasád a nahrazují ji čistými liniemi a hladkými fasádami funkcionalistických až puristických vil i veřejných (školy, úřady, lázně apod.) či církevních staveb. Konstrukce staveb se podřizují funkci, již mají plnit. Řada funkcionalistických staveb čerpá v éře transatlantických plaveb a technického pokroku inspiraci z námořních i leteckých motivů, časté je tak „parníkové zábradlí“, kruhová (nautická) okna či lodní/letecké tvary. Typické jsou rovněž ploché střechy či pásová okna. Nové stavby hojně využívaly moderních technických řešení. Československá funkcionalistická architektura patřila ve své době k evropské špičce. Pravděpodobně nejhodnotnější funkcionalistickou stavbou na území někdejšího Československa je vila rodiny Tugendhatových v Brně postavená roku 1928 podle návrhu nizozemského architekta Ludwiga Miese van Der Rohe. Kombinace architektonické hodnoty exteriéru i interiéru (vč. unikátního vybavení a nábytku), propojení interiéru s exteriérem (zahradou), jedinečné symbiózy mezi investory a architektem a ve své době zcela pokrokového technického řešení (vlastní systém vytápění průduchy ve stěnách a podlaze, klimatizace, elektricky ovládaná stahovací okna aj.) umožnil vznik stavby, která se výrazně zapsala do dějin světové architektury. Nutno opět dodat, že bez mimořádně štědré finanční investice a vzácné tvůrčí svobody architekta, již mu dopřál investor, by k realizaci podobné stavby nikdy nedošlo. Pozdější osud židovské rodiny Tugendhatových (jež roku 1938 uprchla před nacisty do zahraničí) a jejich vily připomíná osudy vil a nájemních domů řady dalších židovských rodin v Československu. V Olomouci nalezneme zdařilý příklad funkcionalistické vily např. v tzv. Nakládalově vile v Polívkově ulici. Významnou stavbou této éry v Ostravě je např. obchodní dům Brouk a Babka (dnes Dům knih Librex) na Smetanově náměstí.
Z hlediska rozvoje měst dochází od roku také ke slučování větších měst s okolními vesnicemi a dříve samostatnými městy (v případě Prahy např. s Královskými Vinohrady). Již roku 1919 vznikají Velké Brno a Velká Olomouc, o tři roky později Velká Praha. Ve dvacátých a třicátých letech se objevuje řada invenčních urbanistických plánů rozvoje městské zástavby. Zakládána jsou první bytová družstva. Ve druhé polovině dvacátých a především ve třicátých letech dochází z iniciativy významného československého podnikatele Tomáše Bati a jeho nevlastního bratra Jana Antonína Bati k prudkému stavebnímu rozvoji Zlína. Realizuje se zde sociálně motivovaná architektura (tzv. baťovské domky pro zaměstnance Baťových továren). Nejznámější zlínskou stavbou z tohoto období je tzv. „Jedenadvacítka“ či „Baťův mrakodrap“ – ve své době druhá nejvyšší stavba v Evropě.
V průběhu druhé světové války stavební vývoj přirozeně poněkud ustal. Zajímavostí jsou ovšem plány nacistů na radikální přestavbu Prahy podle nacistických architektonických ideálů. Autorem přestavby měl být hlavní nacistický architekt Albert Speer. Přestavba přirozeně preferovala německé zájmy, v Praze tak měla vzniknout velká sportoviště pro Hitlerjugend, nové správní budovy v nacisty tolik oblíbeném monumentálním antickém stylu, nejhonosnější pražské čtvrti měly být vyhrazeny německým prominentům, hlavní pražské ulice se měly přestavět v triumfální bulváry. Na tvářích některých českých, moravských a slezských měst se nepříznivě podepsalo spojenecké bombardování, přestože ohromné bombardovací vlny se území Protektorátu Čechy a Morava na rozdíl od německého území vyhnuly.
V kritické ekonomické situaci v poválečném období vyvstala velká potřeba nových bytů. Již od konce čtyřicátých let tak začala výstavba prvních sídlišť tvořených cihlovými bytovými domy s malometrážními byty. Po uchopení moci komunisty docházelo také ke znárodňování soukromých domů a bytů a k rozdělování existujících velkých bytů a rodinných domů na menší jednotky. Klasickou ukázkou prvních poválečných cihlových sídlišť je sídliště První pětiletky v olomouckém Neředíně. Nad vchody domů je možné dodnes pozorovat reliéfní plastiky s budovatelskými motivy (horník, rudoarmějec, pracující lid…). Na počátku padesátých let došlo rovněž k zahájení výstavby dnešní ostravské části Poruba po sovětském vzoru, která se měla stát novým centrem Ostravy – „ocelového srdce republiky“. Poruba byla vybudována v duchu estetiky tzv. socialistického realismu – jediného oficiálního uměleckého stylu po většinu komunistické nadvlády – a měla být vzorem pro budování dalších socialistických měst. Lidově bývá tento styl nazýván také „sorela“, či „stalinské baroko“. Pro socialistický realismus padesátých let v architektuře je charakteristické využití nejprostších antických stavebních forem, symetričnost a sgrafitová a sochařská výzdoba; v malířství pak „realistické“ zpodobňování dělníků a pracující inteligence v budovatelském úsilí kombinované s národními a folklorními prvky, jak je patrné např. na olomouckém orloji upraveném na přelomu čtyřicátých a padesátých let Karlem Svolinským právě v duchu socialistického realismu. Pravděpodobně první stavbou na území Československa postavenou v socialisticky-realistickém stylu je olomoucký památník Rudé armády (1945) na okraji parku v Havlíčkově ulici. Jeho těleso tvarově inspirované sloupem Nejsvětější Trojice ovšem namísto svatých osob završuje sovětská rudá hvězda. V padesátých letech vzniklo také centrum Havířova, které dnes představuje jeden z nejvýraznějších příkladů socialistické architektury padesátých let. Pozoruhodný pokus o skutečně socialistické kolektivní bydlení představuje litvínovský Kolektivní dům (obvykle nazývaný pouze Koldům). Postaven byl na přelomu čtyřicátých a padesátých let pod vlivem myšlenek tzv. sociálního inženýrství a avantgardních trendů v architektuře reprezentovaných zejména jedním z nejvýraznějších architektů 20. století Francouzem Le Corbusierem. Stěžejním principem tohoto poměrně utopického projektu měl být bytový dům s kompletní občanskou vybaveností včetně mateřské školky, služeb, jídelny či obchodů. Jeho kolektivně žijící obyvatelé tak neměli mít potřebu dům opouštět s výjimkou odchodu do zaměstnání.
Na přelomu padesátých a šedesátých let začíná výstavba panelových sídlišť, která akceleruje v letech sedmdesátých a osmdesátých. Typizované domy z betonových panelů spolu s použitím prefabrikovaných materiálů umožnily oproti cihlovým domům rychlou a intenzivní výstavbu nových bytů. Okolo mnoha historických českých a slovenských měst tak začaly vznikat prstence panelových sídlišť, které se výrazně promítly do jejich vzhledu. Ve své době byly panelové byty poměrně populární zejména mezi mladými rodinami především z hlediska na svou dobu moderního vybavení (ústřední topení, teplá voda, koupelna či sprchový kout) i kompletní občanské vybavenosti sídlišť (lékař, prodejna potravin, lékárna, mateřská a základní škola atp.). Obrovská sídliště ve větších městech tvořená stejnými typizovanými budovami (mistrně zachycená režisérkou Věrou Chytilovou ve filmu Panelstory aneb Jak se rodí sídliště) však narušila dosavadní pestrost architektonické výstavby a nahradila ji uniformními šedivými panelovými bloky. V některých československých městech a obcích se panelové domy stavěly necitlivě také v bezprostřední blízkosti historických center, a to i na úkor zbourané starší zástavby. Komunistický režim byl k architektonickým památkám obecně značně necitlivý. Zcela klasickým příkladem je osud severočeské města Mostu. Od poloviny šedesátých let do roku 1987 zde docházelo k soustavné demolici historického města s řadou významných stavebních památek a výstavbě nového Mostu tvořeného takřka výhradně panelovou zástavbou. Tak jako na konci 19. století či v období nacistické okupace, také v komunistické éře existovala řada plánů na radikální přestavbu měst spojených s demolicí celých čtvrtí. Příkladem může být osud pražského Žižkova, jehož kompletní přeměnu v panelové sídliště zastavila Sametová revoluce. Asanaci Žižkova pozoruhodně zachycuje studentský film Tvář Žižkova z roku 1989 (dostupný online na http://vimeo.com/21591110). Zanedbávaná historická jádra měst trpěla také rozmachem výstavby obchodních domů v sedmdesátých letech často na přání oblastních výborů KSČ necitlivě umisťovaných do staré zástavby. Příkladů je mnoho – obchodní dům Dyje ve Znojmě, Prior na hlavním jihlavském náměstí či nedávno rekonstruovaný olomoucký Prior, nyní Galerie Moritz. Přestože je architektura éry socialistického realismu dnes často považována za neestetickou a některé obchodní a kancelářské domy byly demolovány (např. monstrózní budova někdejší redakce Rudého práva u Masarykova nádraží v Praze či obchodní dům Ještěd v Liberci) či přestavovány (např. výše zmíněný olomoucký Prior), některé ze staveb postavených v období socialismu měly či mají svou architektonickou hodnotu (např. obchodní dům Kotva v Praze). Do děl osvícenějších československých architektů se od 60. let promítaly zahraniční vlivy, jako byly např. brutalismus, strukturalismus či postmoderna, a architektonický význam některých staveb je oceňován i v zahraničí (např. vysílač na Ještědu od významného architekta Karla Hubáčka). V důsledku výstavby sídlišť v Československu výrazně vzrostl počet bytů, často však na úkor přirozeného architektonického vývoje a estetiky československých měst.
Znovunabytá tvůrčí svoboda v devadesátých letech přinesla v architektuře řadu rozporuplných staveb i oceňovaných realizací (např. Tančící dům v Praze). Urbanistické plánování se dostává poněkud do pozadí na úkor neregulované zástavby. Především od počátku 21. století se pak prosazuje také řada více či méně kvalitních developerských projektů, které v současnosti mění tváře českých měst a nezřídka se setkávají s protesty veřejnosti. V souvislosti se změnou struktury společnosti a životního stylu se objevuje fenomén tzv. satelitních městeček, tedy proměny původně vesnických obcí především v blízkém sousedství větších měst v periferie často architektonicky nepříliš kvalitních rodinných domů po vzoru amerických aglomerací (suburbanizace). Proměna životního stylu se promítá také do výstavby obřích nákupních a zábavních center i skladovacích a výrobních areálů, která výrazně proměňuje krajinu v okolí měst. Snad nejvýraznějším příkladem diskuse o možnostech dalšího vývoje architektury veřejných staveb v České republice z poslední doby byla veřejná debata o nerealizovaném návrhu nové Národní knihovny v Praze od mezinárodně uznávaného českého architekta Jana Kaplického, probíhající v letech 2007–2008.
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty