E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Antisemitismus v komunistických politických procesech

Holocaust nepochybně představuje co do svého rozsahu vrchol mnohasetleté historie evropského antisemitismu. Ani odhalení hrůz nacistických koncentračních táborů, kde bylo povražděno přibližně šest milionů Židů a dalších národnostních, etnických a politických skupin (především komunistů) však nezabránilo poválečným komunistickým vedením využít antisemitské rétoriky při postupu proti svým skutečným či domnělým nepřátelům. Po roce 1948 se k nařčením ze špionáže pro imperialisty a „agenty Západu“, sabotáže, vlastizrady apod. přidala také obvinění z titoismu a židovského spiknutí. Paradoxní paralela s rétorikou nacistů je zde zřejmá, paradoxní tím spíše, že původní ideje komunismu měly být postaveny na rovnosti všech lidí bez ohledu na rasu, náboženství či původ. Tak jako mnohé další fenomény éry komunismu, má i komunistický antisemitismus svůj původ v Sovětském svazu, konkrétně v osobě Josifa Vissarionoviče Stalina. Antisemitismus má v Rusku dlouhou tradici, ostatně i zmezinárodnělé slovo pogrom označující masové útoky proti židovskému obyvatelstvu pochází z ruštiny. Sám Stalin byl přesvědčeným antisemitou, ve 30. letech 20. století se však musel prioritně vypořádat s mnoha „nepřáteli“ z řad trockistů, pravice i levice, intelektuálů, buržoazie atd. Nebyl tedy čas a prostor na to, aby se Židy speciálně zabýval. Po druhé světové válce Židé naopak tvořili podstatnou část vedení komunistických stran ve východní Evropě (namátkou Mátyás Rákosi či László Rajk v Maďarsku, Rudolf Slánský v Československu, sám „otec“ sovětského komunismu Vladimír Iljič Uljanov-Lenin byl po matce částečně židovského původu). Kosmopolitní socialismus byl silným politickým proudem mezi mnohdy diskriminovanými evropskými Židy už od konce 19. století. Myšlenka rovnosti všech bez rozdílu získala pro Židy „bez domoviny“ ještě více na přitažlivosti po nacistickém utrpení za druhé světové války. Navíc to byla sovětská Rudá armáda, která osvobodila celou řadu nacistických koncentračních táborů včetně největšího tábora Osvětim.
Stalin se po druhé světové válce paradoxně stal velkým podporovatelem sionistického úsilí o vytvoření židovského státu v někdejším britském mandátu Palestina, jelikož spatřoval v budoucím Izraeli možného důležitého spojence na Blízkém východě. V možnost spojenectví Izraele a SSSR věřil také proto, že levicový proud byl mezi sionisty velice silný. Situace se však brzy změnila po příklonu Izraele k Západu. Od roku 1948 se tak v Sovětském svazu rozběhla antisemitská kampaň, která se záhy rozšířila i do dalších států východního bloku. Komunistický tisk šířil propagandu o „židovském spiknutí“ proti SSSR, jejíž obětí se stala řada osob židovského původu. Desítky tisíc dalších uprchly z východního bloku obvykle do nově vzniklého státu Izrael. Za nejvýraznější událost několikaleté protižidovské kampaně v Sovětském svazu je považováno tzv. spiknutí doktorů v letech 1952–1953: skupina významných moskevských lékařů, z nichž všichni byli židovského původu, byla obviněna z přípravy údajného spiknutí s cílem zavraždit sovětské vedení. Řada Židů byla v důsledku této vykonstruované kampaně (jak sovětské vedení samo přiznalo na počátku destalinizace) uvězněna, popravena či poslána do gulagu.
Jelikož Židé tvořili nemalou část poválečných vedení komunistických stran, bylo poměrně jednoduché identifikovat na základě sovětského příkazu „zrádcovský židovský živel“ a přiřknout mu zodpovědnost za veškeré neúspěchy. Komunistické vedení států východního bloku opět věrně imitovalo sovětský vzor. Se zápalem byla odhalována vykonstruovaná židovsko-imperialistická „spiklenecká centra“. Obětmi protižidovské kampaně se stala řada prominentních komunistů – například bývalý maďarský ministr vnitra László Rajk či „druhý muž“ KSČ Rudolf Slánský.
Ačkoliv byla po Stalinově smrti protižidovská kampaň v rámci destalinizace utlumena, k využívání antisemitismu v některých státech východního bloku docházelo i mnohem později. Ve druhé polovině šedesátých let probíhaly v Polsku studentské demonstrace, především Varšavská univerzita se stala centrem protikomunistických protestů a svobodných diskusí o skutečné povaze režimu. Řada posléze zatčených intelektuálů, studentů a profesorů byla židovského původu. Toho v kontextu šestidenní války mezi Izraelem a arabskými státy využilo polské vedení v čele s Władysławem Gomułkou k rozpoutání další vlny antisemitské kampaně. Polským komunistům se skutečně podařilo efektivně oddělit protestující studenty a intelektuály od zbytku národa poukazováním na jejich židovský původ. Gomułka mimo to veřejně vyzval polské Židy, jichž po holocaustu v zemi mnoho nezůstalo, aby z Polska odešli do Izraele – většina z nich tak skutečně učinila.
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty