E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Zákaz filmů (trezor)

V případě znárodněné kinematografie byl filmovým producentem stát, který tak mohl snadno zamezit promítání některých filmů. Orgány a činitelé vedoucí strany přitom měli možnost zakázat snímek v kterékoli fázi výroby. V československém prostředí se pro tituly stižené tímto osudem vžil termín „trezorový film“, nicméně stejná praxe pod jinými označeními existovala ve všech zemích východního bloku (kromě Albánie, kde schvalovací proces autorovi neposkytoval žádný manévrovací prostor). Zakázané filmy lze rozdělit do dvou skupin. Do jedné spadají ty, které byly zastaveny ještě ve fázi natáčení nebo dokončování, a proto se vůbec nedostaly do kin („Skřivánci na niti“, Jiří Menzel, 1969; „Ucho“, Karel Kachyňa, 1970), a do druhé patří ty, jež se po nějaký čas promítaly v kinech či na festivalech („Všichni dobří rodáci“, Vojtěch Jasný, 1968). V Československu proběhly dvě rozsáhlé vlny zakazování filmových děl, a to roku 1959 po 1. Festivalu československých filmů v Banské Bystrici a v dubnu 1969 po nástupu normalizace, kdy se postupně vyřadila většina českých a slovenských filmů natočených v letech 1956-1970. Zákazy se pochopitelně týkaly i dalších uměleckých odvětví. V literatuře šlo např. o díla křesťansky orientovaných autorů. Po srpnové okupaci se problematické knihy vyřazovaly z výroby a distribuce („Poupata“, Bohumil Hrabal, 1970) na základě seznamu ministerstva kultury dokončeného v roce 1970.

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty