E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Strategie národních front ve střední a východní Evropě

V rámci zjednodušení politického systému v krizové poválečné situaci byly v řadě států střední a východní Evropy vč. Československa sestaveny široké vládnoucí koalice (tzv. „národní fronty“) zahrnující především středové a levicové strany vč. komunistů. Tyto koalice měly v mimořádné poválečné situaci primárně realizovat programy ekonomické obnovy (např. Košický vládní program v případě ČSR, Debrecínský program v Maďarsku či Lublinský program v Polsku).
Komunisté by se v mnoha zemích střední a východní Evropy (např. v Maďarsku či Polsku) dostaly k moci regulérní volební soutěží jen obtížně. Podle nedávno odtajněných sovětských archivů proto představovaly tzv. „národní“ či „lidové“ fronty součást Stalinovy strategie ovládnutí střední a východní Evropy bez nutnosti použití bezprostředního násilí. Strategii přípravy cesty komunistů k moci formou vytváření velkých koalic dokazují Stalinovy direktivy v rámci Kominterny již z roku 1943. Sovětský vůdce nechtěl riskovat otevřenou konfrontaci se západními spojenci bezprostředně po druhé světové válce tím, že by porušil sliby demokratického vývoje a spolupráce s demokratickými stranami. Vedení komunistických stran v jednotlivých státech střední a východní Evropy proto doporučoval nejít zpočátku cestou revoluční konfrontace, nýbrž spolupráce s dalšími levicovými i „buržoazními“ stranami. Národní fronty vycházely ze vzoru protifašistických koalic uplatňovaného v rámci Kominterny již ve 30. letech.
Hlavním cílem poválečných národních front bylo posílení vlivu komunistických stran, které měly dominovat širokým vládním koalicím zdánlivě respektujícím principy „buržoazní“ demokracie. Komunisté měli v ideálním případě získat v rámci národních front širokou popularitu a dosáhnout k uspokojení západních spojenců vítězství v regulérních svobodných volbách. K tomu však ve skutečnosti v mnoha zemích nedošlo a komunistické strany zde musely k monopolizaci moci využít podstatně méně demokratických metod. Většina komunistů využívala účasti v národních frontách k prosazování tzv. salámové taktiky, tedy postupnému ovládnutí klíčových ministerstev a státního aparátu a zbavování se nepohodlných členů státní správy. Současně mělo dojít k efektivnímu rozdělení opozice. Některých svých cílů tak mohli komunisté alespoň částečně dosáhnout v rámci národních front, aniž by revoluční cestou riskovali ohrožení iluze, že budou respektovat demokratické principy. Ještě před rokem 1948 např. docházelo k znárodňování na základě nacionalistické rétoriky, které nebylo po druhé světové válce výhradně východoevropským fenoménem, docházelo k němu i např. ve Velké Británii. Znárodňování podporovaly i některé nekomunistické strany, čehož obratně využili komunisté. V československých volbách roku 1946 mohly kandidovat pouze strany sdružené v národní frontě, které již pevně dominovali komunisté. Nemohli tak například kandidovat Agrárníci, strana s nejsilnější podporou z posledních let první republiky. Národní fronta v Československu, zahrnující i všechny společenské organizace, nepřestala existovat ani po únorovém převratu v roce 1948. Formálně ve volbách figurovala jako Jednotná kandidátka Národní fronty s účastí tří stran (kromě KSČ ještě Československé strany socialistické a Československé strany lidové). Mocenský monopol však patřil komunistům.
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty