E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Socialistické hnutí v Rakousko-Uhersku

Průmyslová revoluce v průběhu 19. století přivedla z venkova do vznikajících průmyslových aglomerací značné množství lidí – dělníků. Jejich jediným „kapitálem“ byla vlastní práce, kterou nabízeli podnikatelům a majitelům továren za nízkou mzdu, která často ani nestačila k uživení jejich rodin. Z toho důvodu musely mnohdy pracovat také jejich ženy a děti, ovšem za snížené platy. Mnozí dělníci se po úmorné práci vraceli do přeplněných a z hygienického hlediska krajně nebezpečných chudinských čtvrtí. Sociální napětí vedlo k živelným výbuchům nespokojenosti, později též ke vzniku sociální myšlenkou vedených organizovaných hnutí, jejichž cílem bylo dosáhnout zákonem garantovaných sociálních jistot pro případy nemoci a stáří, jakož i snesitelnějších pracovních a bezpečnostních podmínek v továrnách.
Zrodilo se také socialistické politické hnutí, jehož cílem bylo vytvořit společenský systém postavený na společném vlastnictví výrobních prostředků, ve kterém lidé nebudou rozdělení podle velikosti majetku na vládnoucí a utlačované vrstvy (třídy) obyvatel.
Teoretickou náplň socialistického učení mezi jinými vytvářeli němečtí filozofové Friedrich Engels a Karl Marx – po něm se socialistická ideologie nazývá marxismus.
V českých zemích byli tradičními sociálními organizacemi pracujících zaměstnanců tzv. tovaryšská bratrstva a podpůrné spolky, organizované podle profesní odbornosti. Ty se pak postupně, i přes odpor zaměstnavatelů a vlády, přeměnily na první sociálně-demokratické odbory a později vznikly i první socialistické (dělnické) strany. V habsburské monarchii byla existence dělnické strany legalizována ústavou z roku 1867 a v roce 1878 vznikla v Praze také její česká sekce, která se pak v roce 1893 zcela osamostatnila jako Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. Sociální demokracie je tak nejstarší dosud existující českou politickou stranou.
Ve svém programu měly tyto strany kromě sociálních práv dělníků také požadavky na zavedení všeobecného volebního práva, rovný a bezplatný přístup ke vzdělání nebo zrovnoprávnění žen s muži. V politice většiny socialistických stran postupně převládl tzv. marxistický revizionizmus – tzn. že se zřekly dosažení socialistických cílů pomocí násilné revoluce a daly raději přednost postupným změnám demokratickou cestou. Uvnitř některých stran se ovšem mohly nacházet názorové frakce, které nadále považovaly revoluci za jedinou správnou cestu – z těchto frakcí později často vznikaly komunistické strany.
Na mezistátní úrovni socialistické hnutí reprezentovaly tzv. internacionály – mezinárodní dělnické organizace. Snaha udržet nadnárodní solidaritu dělnických organizací však ztroskotala na počátku 1. světové války, když naprostá většina socialistických stran podpořila válečné cíle svých jednotlivých vlád.
V původně jednotném hnutí se však dávno před 1. světovou válkou objevily nesmiřitelné národnostní i konfesní rozpory. Vznikly a většinou samostatně tak působily sociálně-demokratické strany české a německé; vedle sociální demokracie vznikaly i katolické strany křesťansko-sociální. Vedle stran usilujících o mezinárodní dělnickou solidaritu vznikaly také dělnické strany orientované výhradně na vlastní národ – národně socialistické. Jedna z těchto stran se později stala zárodkem nacistické strany (NSDAP).
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty