E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Antikomunistická opozice v Polsku a Maďarsku

Polsko se v 70. a 80. letech potýkalo s vleklými hospodářskými problémy a značným nedostatkem zboží. Vláda na ekonomické problémy reagovala zvyšováním cen potravin a dalšího základního zboží (např. pohonných hmot), na což Poláci nezřídka odpovídali sériemi stávek a demonstrací, což ostatně činili již v minulosti (1953, 1956). Nejvyšší představitel polského komunistického režimu v letech 1970–1980, Edward Gierek, se pokoušel po vzoru maďarského vůdce Jánose Kádára uklidnit situaci zvýšeným přísunem spotřebního zboží, takto investované peníze však nepocházely z polských zdrojů, nýbrž z mezinárodních půjček. Polsko se tak na konci Gierkovy vlády ocitlo v ještě horší hospodářské situaci – polský státní dluh vzrostl mezi léty 1975-1980 o trojnásobek na více jak 21 miliard dolarů.
V těchto souvislostech byl v Polsku založen Výbor na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników – KOR), který měl pomáhat dělníkům uvězněným za účast v protestech a stávkách a jejich rodinám. Význam výboru spočíval především ve sblížení dělnické a intelektuální opozice, která se o několik let později sjednotila v masovém hnutí Solidarita (Solidarność, původně odborový svaz). Ve stejné době dochází rovněž k obrodě polského katolicismu především s ohledem na zvolení polského kardinála Karola Wojtyły papežem Janem Pavlem II. K čelním představitelům polského intelektuálního disentu patřili především několikrát uvězněný historik a novinář Adam Michnik a spoluzakladatel KOR Jacek Kuroń.
Antikomunistická opozice se tak v Polsku přelomu 70. a 80. let formuje ve třech táborech – intelektuálním, dělnickém a katolickém. Tyto proudy se roku 1980 spojují v celonárodním masovém hnutí Solidarita, které lze považovat za první dělnické hnutí v dějinách organizované „zdola“ samými dělníky. Hnutí Solidarita vedené gdaňským elektrikářem a pozdějším polským prezidentem Lechem Wałęsou přivedlo Polsko až k prvním polodemokratickým volbám v roce 1989 a pádu komunistického režimu. Konečnému úspěchu hnutí nezabránilo ani stanné právo vyhlášené roku 1981 novým představitelem režimu generálem Wojciechem Jaruzelským ani přechod Solidarity do ilegality.
Vůdčí postavou maďarského komunistického režimu byl od potlačení Maďarské revoluce v roce 1956 až do jeho zhroucení v 80. letech János Kádár. K moci se dostal s jasným úkolem z Moskvy – vyrovnat se s odkazem revoluce, potrestat revolucionáře a učinit pomyslnou „tlustou čáru“ za touto událostí. Ze skutečné celonárodní revoluce se nyní v oficiální propagandě stala „kontrarevoluce“. Pro kádáristický režim, později označovaný též jako gulášový socialismus či osvícený komunismus, byl charakteristický důraz na zvýšení životní úrovně a dostupnost konzumního zboží, které mělo Maďarům napomoci zapomenout na odkaz revoluce. Díky tomu měli Maďaři přístup k západním produktům, z nichž řada byla v Československu prakticky nedostupná. I přes relativní autonomii z hlediska vnitřní politiky však bylo Maďarsko nadále pevně svázáno se sovětským blokem. Relativně uvolněnější charakter režimu a skutečnost, že jeho autority tolerovaly existenci omezené opozice, vysvětlují skutečnost, proč v Maďarsku začala antikomunistická (a značně názorově roztříštěná) opozice hrát dominantnější úlohu až ve druhé polovině 80. let. K původně opatrnému přístupu maďarské opozice přispěl také tvrdý postup generála Jaruzelského vůči hnutí Solidarita v Polsku.
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty