E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Církevní zákony

V říjnu 1949 byly přijaty tzv. církevní zákony, které jednotlivé církve podřídily přímé kontrole státu. Prvním z nich byl zákon o zřízení Státního úřadu pro věci církevní (SÚC). SÚC představoval institucí s prakticky neomezenou pravomocí ve vztahu k církvi: mohl přesouvat kněze z farnosti do farnosti, měnit čas a četnost bohoslužeb, rozhodovat o obsahu kázání (v 50. letech měl kněz často povinnost kázat o mírové zahraniční politice SSSR či výhodách kolektivizace), povolat či zakazovat udílení svátostí a rozhodovat o personálních otázkách. V praktické rovině převzal SÚC pravomoci Vatikánu a biskupů a stal se nejvyšší „církevní institucí“. Cílem SÚC bylo přirozeně umrtvit náboženský život a paralyzovat zejména římskokatolickou církev.
Druhým aktem byl zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Veškerý církevní majetek byl převeden na československý stát, který se zavázal církev finančně zajistit (právě zde tkví hlavní příčina církevních restitucí po roce 1989). V praxi však byly platy kněží tak nízké, že bez hmotné pomoci od věřících bylo jen těžké přežít. Fary a kostely chátraly a řada klášterů se změnila v budovy JZD či kasárny, čímž byly zničeny stovky církevních památek.
Pokud kněz odmítl uposlechnout příkazu SÚC či rozhodoval bez vědomí SÚC, šlo o tzv. maření státního dozoru nad církvemi. Dotyčný kněz následně přišel o možnost vykonávat svou službu (o tzv. státní souhlas), v lepším případě byl nucen odejít do dělnické profese, v horším případě byl uvězněn. Ztráta státního souhlasu nastala i v situaci, kdy byl kněz příliš oblíbený či k němu docházel vyšší počet dětí na náboženství. Cílem režimu bylo ponechat ve službě pouze pasivní kněze, kteří jen odslouží mši, a dále se o farnost nebudou zajímat.
Režimní strukturu pro ovládání církve doplňovali krajští a okresní církevní tajemníci, kteří odpovídali za sledování aktivity kněží na místní úrovni. Hlásili nejen obsah kázání či popularitu duchovního, ale na SÚC odesílali i údaje o věřících v kostelích. Věřící staršího věku byli zpravidla tolerováni (čekalo se, až vymřou), pokud však do kostela chodili mladší lidé či děti, musel režim tuto situaci nějakým způsobem řešit. Nejčastěji došlo k zastrašení dané rodiny (např. prostřednictvím školy či nadřízeného na pracovišti), případně k odstranění oblíbeného kněze.
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty