E-kniha: Československé a české dějiny 20. století Stáhnout →
Doporučujeme: Interaktivní mapa České Republiky Navštívit →

Budování mocenského a řídícího aparátu KSČ

Existence komunistického režimu v Československu byla od počátku závislá na prosazení monopolu moci ve státě. Jednalo se z hlediska KSČ o prvořadý úkol, ke kterému přistoupila zcela nekompromisně hned v prvních měsících po únoru 1948. V atmosféře strachu a perzekucí vůči skutečným či potencionálním odpůrcům byl během krátké doby splněn hlavní cíl státního převratu – došlo k nastolení politické diktatury a položení základů politického systému, jenž tento monopol zajišťoval. Tím byly vytvořeny základní podmínky k provedení rozsáhlých a hlubokých změn, které se s různou intenzitou dotkly většiny obyvatel státu. Ti stáli na jednom pólu společnosti; právě na ně dopadaly důsledky řady politických opatření dlouhodobého i krátkodobého charakteru. Na druhém pólu pak byla úzká, nikým nekontrolovaná a nikomu se ze svého jednání neodpovídající skupina funkcionářů – stranické vedení. Jednotlivá stranická vedení, působící na všech stupních řízení, pak tvořila navzájem propojenou uzavřenou strukturu, o niž se celý systém opíral. Snaha o ovládnutí všech oblastí společnosti vedla zákonitě k utváření složitého mocenského a řídícího mechanismu, který se stal spolehlivým nástrojem prosazování vůle a zájmů komunistického aparátu.
Současně došlo k zákonité destrukci samých základů tvorby státní politiky a výkonu moci. Komunistická strana vlastnila veškerou moc ve státě, její představitelé však nebyli svým občanům ústavně ani politicky odpovědni. Řada pro demokracii závazných opatření fakticky zanikla. Platilo to jak pro dělbu moci, tak i pro systém nezbytné veřejné kontroly. Základní kontrolní mechanismy společnosti – vláda, parlament, soudy, veřejné mínění, občanská společnost – přestaly plnit svou funkci. Totéž se týkalo i samosprávných struktur.
Většinu uvedených změn se komunistům podařilo uskutečnit již v prvním, tzv. zakladatelském období komunistického režimu (1948–1953). Zásadní politická i hospodářská opatření prováděly nově zformované mocenské skupiny, které přímo zasahovaly do činnosti ústavních orgánů. Výraznou podporu přitom našly v sovětských poradcích, kteří působili na všech úrovních od centrálních po jednotlivé státní podniky, odpovědni přitom byli pouze svému moskevskému vedení. Podobně v prvním období existence komunistického režimu výrazně zesílilo postavení represivních složek – Sboru národní bezpečnosti (SNB), sestávajícího ze dvou složek – převážně uniformované Veřejné bezpečnosti (VB) a neuniformované Státní bezpečnosti (StB), i armády.
Po nástupu komunistické totalitní diktatury byli skuteční i potenciální odpůrci režimu různými způsoby perzekvováni. To se týkalo zejména účastníků západního protinacistického odboje a představitelů bývalých politických stran, zejména národních socialistů. Tažení proti této straně vyvrcholilo roku 1950 vykonstruovaným soudním procesem s Miladou Horákovou, která byla spolu s dalšími odsouzenými k trestu smrti oběšením popravena na základě vykonstruovaných obvinění. Celkově bylo na přelomu 40. a 50. let z politických důvodů popraveno přes 200 osob. Další předúnorové politiky čekalo dlouholeté věznění či internace – ta se týkala například významného katolického politika msgre Jana Šrámka, mj. předsedy Československé strany lidové a předsedy exilové československé vlády působící v Londýně.
Po roce 1950 se v komunistickém bloku začalo s hledáním údajného „vnitřního nepřítele“. V případě ČSR byl za tohoto nepřítele označen stranický funkcionář Rudolf Slánský a skupina dalších činovníků KSČ, včetně jednoho z hlavních organizátorů první fáze perzekuce v armádě. generála Bedřicha Reicina. Roku 1952 byl Slánský se svými společníky popraven za údajnou velezradu. Až v pozdějších letech se začala perzekuce pozvolna zmírňovat.
 

Odkaz na tento učební text

Pro pohodlné zobrazení tohoto učebního textu v mobilním zařízení, naskenujte tento QR kód.

Nejnovější učební texty